Válka ve Vietnamu



Podzemní komplexy

V první polovině 50. let, v době, kdy vrcholila francouzsko-vietnamská válka, vybudovali Vietnamci v oblasti CuChi (oblast mezi Saigonem a řekou VamCo) první podzemní tunely. Pomocí obyčejných motyk a krumpáčů tehdy vykopali v podzemí kolem 50 km vzájemně propojených tunelů. V tunelech umístili sklady zbraní a zároveň je používali jako bunkry chránící civilisty před pumovými útoky. Po příchodu amerických vojáků Severovietnamci a Viet Cong (s pomocí místního obyvatelstva) tunely v CuChi rozšířili na síť dlouhou až 250 km spojující vesnice, městečka a provincie. Tunely se blížily až k samotnému Saigonu.

Jejich struktura

Podzemí mělo zpravidla tři patra (v hloubce 3, 6 a 9 m) a vlastní chodby byly široké 60 cm a vysoké 150 cm. Podzemní prostory měly kuželovitý tvar stropů, kvůli lepší odolnosti proti explozím na povrchu. Větrací šachty zase měly tvar trychtýře, aby zesilovaly zvuk na povrchu a byly slyšet například přilétávající vrtulníky. Vstupy do podzemí byly pečlivě zamaskovány a do okolí položeno spoustu pěchotních min a také nástrahy v podobě propadlišť s naostřenými bambusovými tyčemi. Tyto propadliště nastražil Viet Cong i v samotných podzemních chodbách, takže pokud se přesto dostal někdo do podzemí, hrozilo, že spadne do nějaké pasti. Nezřídka byli v chodbách nastraženi jedovatí hadi a pavouci.

V prvních patrech se nacházeli maskovaná bojová stanoviště, odkud bylo možné ostřelovat vrtulníky i vojáky, ale také polní lazarety pro snažší manipulaci se zraněnými. V dalších patrech pak ubikace, noclehárny, sklady zbraní a potravin, studny a dokonce i školy a školící střediska.

Americká strategie

V roce 1966 Američané poprvé náhodně objevili vstup do podzemí. Dolů se však neodvážili a pouze vstup pomocí výbušnin zničili. Později se jim však podařilo objevit a zničit část podzemních prostor včetně bojových stanovišť, skladů zbraní a nemocnic. Velitelé pochopili proč například kobercové nálety na předpokládané pozice Viet Congu nejsou tak úspěšné jak by si představovali. Bylo jasné, že je nutné podzemní síť, pokud ne zcela zničit, alespoň vážně narušit, aby mohli Američané dosáhnout ve Vietnamu úspěchu svého tažení. Typický příkladem takového pokusu se stala Westmorelandova operace "Cedar Falls" zaměřená na vyřazení opevněného centra Viet Congu v oblasti "Železného trojúhelníku".

Pokusy narušit podzemní tunely intenzivním bombardováním se ukazály jako liché a bomby narušili tvrdou zem jen minimálně. Ani použití speciálních radlic u ženijních buldozerů nepřineslo úspěch. Pokusy o zatopení podzemí vodou k úspěchu také nevedly neboť vyprahlá zem vodu rychle vstřebala. Pokusy vyhnat obyvatelé podzemí pomocí kouřových granátů, slzného či nervového plynu nevyšly, neboť jednotlivé podzemní sekce bylo možné hermeticky uzavřít. Použití speciálně vycvičených psů rovněž nevyšlo. Viet Cong v tunelech použil pepř a pokud i tuto překážku psi překonali skončili v pastech na ostřích bambusových tyčí.

Američané poté vycvičili speciální jednotky pro boj v tunelech (tzv. "Tunelové krysy"). Vzhledem k rozměrům chodeb do nich přijímali pouze vojáky malého vzrůstu. Vojáci se do tunelu spustili pouze s baterkou a pistolí (při použití plynu se chránili plynovou maskou). Vzhledem ke spoustě nástrah v podzemí a malém počtu těchto speciálních jednotek ani tato strategie významného úspěchu nedosáhla.

V roce 1969 se přesto řešení našlo. Použití bombardérů B-52, které pomocí 400 kg pum vytrhávajících v zemi až 12 m hluboké krátery, dokázalo podzemní komplexy vážně narušit. V té době však už bylo rozhodnuto o stažení bojových jednotek z Vietnamu a neustálé omezování strategického bombardování nedovolilo tohoto prostředku plně využít.

Zpřístupněný podzemní komplex

Pokud dnes někdo zavítá do Vietnamu může se sám na vlastní oči přesvědčit jak takový podzemní komplex vypadá. Vietnamská vláda část podzemních tunelů asi 40 km od bývalého jihovietnamského hlavního města Saigonu (dnes Ho Chi Minh ) zpřístupnila pro veřejnost.

Zdroj: Mgr. Tomáš Zdráhal